Cesta jde pořád dál a dál
Probudila jsem se v boskovickým penzionu, kde místo oken byla na zdi obrovská fotografická tapeta s rozkvetlou loukou a modrým nebem. Většinou nemám hned od rána touhu radostně vyskočit z postele, nazout si boty a okamžitě vyrazit na cesty. Dost často mručím a přemlouvám se, občas hledám výmluvy. Při pohledu na jásavou tapetu s kopretinami jsem ale překvapivě rychle vstala a začala se balit na cesty. Nějak z ní padala - navzdory snaze pokoj rozveselit - tíseň. Naplánovaná trasa kolem Boskovic bude asi dlouhá a bude asi bolet, je ale léto a den trvá dlouho a nohy jsem už měla neklidný. Navíc v kostech jsem cítila, že den to bude dobrej.
S Móňou jsme si daly ještě kafe v Kafírně, pak jsem jí zamávala a v sámošce na náměstí jsem si s heslem „zdravá strava jde stranou, ať žije vlastenectví" koupila májku, polomáčenky, housku a aby se neřeklo tak i dvě rajčata. Přesně v deset jsem pak vyrazila spořádaně od radnice, kde začínala červená značka. Moc jsem si nebyla jistá, kam přesně dojdu. Cestu jsem si rozdělila do několika úseků, mozek mi odmítal plánovat dál, věděla jsem, že se budu intuitivně rozhodovat na rozcestích podle sil. U mě docela nezvyk. Jako vždy na začátku nechyběla potupná cesta městem, po slunci, který už začínalo hřát jak šílený. Chodník se pak vytratil, auta kolem mě jezdila rychle, přidala jsem tedy do kroku, ještě pár desítek metrů a značka se stočí do lesa. Úlevný pocit, když se tak stalo, vystřídalo mírné zavytí při pohledu na nemile vlekoucí se kopec, který musím přejít. Šlo se ale ve stínu. Nohy ještě nebolely. Pofukoval vítr, a jak se vzdaloval hukot silnice, postupně ze mě spadlo nějaký vnitřní napětí, který vždycky na začátku cesty mám. Teď už prostě stačí jen jít. Krok za krokem. Nic jinýho nemám za úkol. Jen dávat nohu před nohu. Dýchat. Sledovat značku nebo se koukat po cestách, které by se daly využít ke zkratce. Občas se zastavit, kochat se s rukama v bok.
Chodím takhle plánovaně a často sama asi dva roky. Chodila jsem tedy i dřív. Věděla jsem, že mě to mezi kopce a do lesů táhne, že to nadávání a únava z cesty je ve finále strašně krásná věc, která vyčistí hlavu a která unaví tělo a je po blbejch myšlenkách. Nebo naopak přijdou myšlenky dobrý. Hodně mladší jsem takhle se ségrou přešla Anglii a pak Skotsko. Když jsem se po kolena bořila do rašeliniště a když už asi sedmý den v kuse sic málo ale otravně pořád pršelo a všechno oblečení jsem měla navlhlý, a když nás kousaly muchničky, tak to byly chvíle, kdy jsem si říkala, proč já kráva neležím někde na pláži v Chorvatsku. S Guinessem a fish&chips jsme pak ale seděli před nějakou tou jejich k posrání malebnou hospodou a koukali na ty k posrání malebný hory a kopečky a byli jsme prostě šťastný.
Pak jsem chvíli chodit přestala. Začal noční život. Večírky. Práce za barem. Spaní přes den. Zatáhnout raději ty závěsy, ať nevidíš, co je venku a není ti to líto. Bledla jsem a svaly měkly, zadýchávala jsem se i do těch nejmenších schodů. Když jsem měla volno, vymlouvala jsem se, že musím dospat předchozí večery a k vodě jsem se tak leda nechala dovést autem. Do dneška si pamatuju ten pocit, že víš, že něco děláš fakt špatně, ale nevíš, jak z toho ven. Co se stalo, že jsem si pak řekla, takhle to dál nejde - čert ví. V hlavě se to asi prostě nějak spojilo. Člověk se prej jednou za sedm let kompletně vymění, tak třeba to byla zrovna tahle buněčná fáze. Věci začaly dávat smysl, den a noc se vrátily do svých kolejí. Začínalo mi být zas dobře.
Když jsem přešla první kopec nad Boskovicemi, propletla se přes městečko, kde lidé zastavovali na opočenskou zmrzlinu a vydrápala se na další kopeček, tentokrát na plném slunci, u ječmenového pole, který hlídaly křížový strašáci s chrastícími víčky od sklenic na provázcích, posadila jsem se do stínu pod švestku. Chvíli jsem jen tak seděla, rozhlížela se kolem, napila se vody, natáhla nohy, aby si odpočinuly. V dálce se zelenal les, ze kterýho jsem přišla, opodál svítily bílé domy s červenými střechami a na modrým nebi se honily k uzoufání rozkošný naducaný mraky.
Někdy mi je na těch cestách smutno. Někdy to nesedne, babrám se v myšlenkách, neumím přestat, jsem naštvaná z každý komplikace a chci bejt co nejrychlejc na konci. Jak jsem ale v ten den seděla pod tou švestkou a měla za sebou zatím jen asi pětinu cesty, cítila jsem opět vnitřní klid z rána, že tohle prostě je to ono. To, co mám zrovna teď dělat a kde být. V hlavě jsem měla čisto, jak dlouho ne, taky jsem si podvědomě nastavila odpočinkový řád a poctivě co chvíli zastavovala, pila vodu, protahovala se. Nikam jsem nespěchala, věděla jsem, že prostě půjdu a až dojdu tak dojdu. Ruce a nohy a obličej mi hnědly, vlasy slámově žloutly sluncem. Šla jsem a automaticky se začala usmívat. To se mi tak po pár hodinách chůze venku děje, jsem zjistila. Z těch kopečků, stromů, pěšinek a polí. Žádný dech beroucí vyhlídky nebo památná místa. Jen máky a chrpy v zeleným obilí, občas boží muka pod lípama, v dálce traktor.
Zatímco jsem trhala u cesty třešně, napadlo mě, kde se ve mně tahle touha putovat vzala. S rodiči jsme sice na výlety jezdili, byly to ale spíš naučné výjezdy na blízké hrady, když jsem byla maličká, tak jsme byli v Krkonoších, ale to si pamatuju jen podle mojí fotky s oslíkem. Asi se pak prostě jezdilo na chatu, bylo to lepší, pohodlnější, koneckonců i já jsem to tam milovala a miluju. Courat se po okolí, žádný velký cesty. Ideální prázdniny na zahradě, u Sázavy, procházky se psem po okolních polích, knížky. Zrovna tam jsem poprvé, někdy v deseti letech asi, dostala od ségry k přečtení Společenstvo prstenu. Doteď si pamatuju ten pocit. Jak ležím pod oknem na starým gauči s dekou. Je tak blbě umístěnej, že když se okno otevře, musím si dávat pozor, abych se nepraštila do hlavy. Pofukuje vítr, ani nevím, proč nejsem venku, ale asi tam byli ostatní a já nechtěla, aby mě rušili. Ležím na břiše a čtu si, jak hobiti došli ke Skákavému poníkovi. Z těch různých národností, historie, legend, nových míst mi jde hlava kolem, potkávám poprvé Chodce a zatím nevím, že to je Isildurův dědic. A nevím, stejně jako Frodo, Sam, Pipin a Smíšek, že půjdu daleko delší cestu, do krajin, který ani nevím, že jsou. Ten pocit jedinečnosti okamžiku, že něco, co vás ovlivní do konce života, prožíváte poprvé, že to hltáte a přitom nechcete, aby to někdy skončilo, tak takovej pocit, je nejlepší na světě. A nejsmutnější taky. Neb neudržitelnej a křehkej. A nemluvím jen o knížkách.
V dětství jsme pak se ségrou četli Tolkiena každý léto. Večer jsme si zalezly do podkrovního, stísněnýho pokojíčku, kde jsme spaly. Opřela jsem se zády o stěnu a nohy jsem si zapřela o komín, a začala jsem číst. Střídaly jsme se po dvou stranách, smály jsme se u toho, věděly jsme pak už co přijde, ale byl to nějaký rituál, jako když se čte svatej text znovu a znovu. Chtěla jsme studovat elfštinu, psala jsem si deník v runách, později jsem otevřela Silmarillion a zatajila dech nad těmi všemi dalšími příběhy, které se odehrály v dávných dobách a kde se už elfové nehihňali při měsíčku, opile pokřikujíc po Bilbovi a trpaslících písničky, ale byly to najednou nadpozemsky krásný a chytrý a někdy temný bohové a já chtěla být nadpozemsky krásná a chytrá a temná jako oni, pohybovat se lehce a s ladností a tiše, rozumět stromům a ptákům.
Pár třešní jsem si natrhala na cestu dál, flusala jsem pecky do stráně a při každým tom divným frknutí jsem se musela smát, jak legračně to znělo. U vesnice jsem prohodila pár slov s nějakým chlápkem, jestli jsem neviděla jeho psa, že mu někam zdrhnul z auta. Pes se už válel dávno na dvorku ve stínu, ale chvilku jsme si povídali obyčejný věci, odkud jdu a tak a hezkou cestu, ať mám. Potkala jsem po cestě pár dalších lidí, na každýho se člověk usměje, řekne si pár věcí, tak pozdravpánbů už se neříká, ale dobrý dny se přejí dál.
A po jednom takovým setkání, zrovna když jsem šla totálně kýčovitě idylickou alejí, jsem si uvědomila, že jsem vlastně úplně obyčejnej hobit. A že je to vlastně to nejlepší, co se mi mohlo stát. Žádná vznešenost a žádná grácie, jen obyčejnej malej poutník, co se rád courá po kopečkách, sní o dálce a o moři, se zatajeným dechem poslouchá legendy o mohylách, ale nejlíp mu je, když si dá v nějaký vesnický hospodě pivo, nebo kafe s koláčem. Když jde a má na nohou prach a přes cestu z jednoho pole do druhýho přeběhne myška. Když přijde k potůčku a u něj si dá svačinu a vykoupe si nohy v potoce. Když cesta, po který měl jít, se najednou ztratí na pasece a zbývá jen říct „doprdeleprácesenatomůžu...". Zavání to trochu malým českým človíčkem a všude dobře, doma nejlíp, já vím. Tak to ale vůbec nemyslím, voní mi dálky a přitahuje temnost oceánu. To, co ale mě na všech těch místech baví jsou ty malý věci. Prchavý a nenápadný okamžiky a uvědomění si, že někdy než vidět šikmou věž v Pise je fakt lepší si sednout na mez do stínu pod strom, ze kterýho si natrháte třešně a pecky pak pliváte po okolí. Co nejdál.
Cesta jde pořád dál a dál... došla jsem pak zpět do Boskovic. Ke konci jsem už byla unavená natolik, že jsem se dostala do fáze úplného vypnutí hlavy. Šla jsem a koukala na stromy kolem. Dál a dál. A dál a dál. Možná, že kdyby se přede mnou ty Boskovice neobjevily... šla bych dál. Jak ta cesta, která nikdy nekončí a která mě bude pořád lákat na další poutě. Na další pro mnohý lidi nesmyslný courání se, který já tak miluju.
Prozatím jsem ale došla k Rudymu do hostince a dala si pivo a guláš. Bylo to jedno z nejlepších piv a jeden z nejlepších gulášů na světě. Jak už to tak po cestách bývá.
