Jamrtálský knajpy
Žiju a vyrůstala jsem v Nuslích. V Nuslích voe, v Nuslích more! Nejsem z Prahy, říkám idiotsky hrdě, když se mě někdo zeptá. Jsem z týhle zaplivaný čtvrti, kterou se teď všichni snaží přetřít na růžovo. Postaví tudy metro totiž. Tak je to najednou čtvrť snů. Blízko centra, ale stejně klid a pohoda. Vršovice už jsou pasé, teďka se vrhneme na Nusle. Ulice a obchody se proměňují, non stopy a putyky mizí. Ten divně jásavě zaplivanej nádech si ale Jamrtál přes všechny snahy nově přistěhovaných vzít nenechá.
Jamrtál. To jméno je z němčiny. Slzné údolí. Hodně lidí teď tohle slovo používá jako zkrášlující filtr, ale nevidí v něm tu temnotu, divnou mlhu a vychechtanou zatuchlost, která se v údolí podél Botiče táhne i za slunnýho dne. Hradby oddělující Nusle od zbytku Prahy jsou už zbořený. Ale stejně když projedeš tramvají kolem jejich zbytků na Ostrčilově náměstí, něco se změní. Vstupuješ na území, které ti tak úplně nepatří. Pozor si dej, holečku! Nelze žít v minulosti a raději si dnes častěji sednu do kavárny na kafe. I tak mi ale přijde vzdušně světlá kavárna pod nuselským mostem, který vypadá jak obrovské bezhlavé zvíře, co se na chvilku zastavilo, jako omyl. Přelud, který mezi všechny ty Tvrdý dopady a Marný snahy prostě nepatří. Tenhle text nechť slouží jako memento některým jamrtálským knajpám.
Když pominu Bansety, kam chodil starej Hrušínskej hrát mariáš, tak znám od nepaměti Klokočníka. Rohová hospoda. Pomyslná hranice území, kam jsme jako děti už sami nesměli chodit. Jednou za čas jsme s rodiči šli na procházku přes vilou čtvrť. Cesta vedla i kolem Klokočníka a jeho zahrádky s kaštany. Pod nimi posedávali chlapi s půllitry. Něco žoviálně volali a to se mi nelíbilo. Byla jsem stydlín. Z hospod jsem měla hrůzu, ústupky jsem v tomto směru dělala jen málokdy. Například do hospody na chatě jsem si pro nanuka byla ochotná jít jen proto, že jedním ze štamgastů byl chlápek, co neměl jedno oko a já ho ráda očumovala. U Klokočníka ale nikdo takovej nebyl. Zbyl jen strach a stud a mámina záda.
O pár let později, když začalo jaro, sedávala jsem pak šťastně s kamarády na té stejné zahrádce s kaštany a přemýšlela, jestli prasátka od půllitrů dojdou až do oken pankrácké věznice. Trošku ty vězně nasrat. Dalo se tam pít dlouho do noci. Jen se muselo dát majzla na holuby na stromech. Byli nekompromisně přesný. Vevnitř byl štamgastský stůl. Dědci, co utekli před bábama do knajpy na jedno na dvě. Projít kolem nich byl vždy akt odvahy. V zásadě ale ocenili jakoukoliv velikost poprsí a délku sukně. Holek tam moc nechodilo, takže kritiky jsem se nemusela bát. Hajzlíky tam byli společný. Holky měly aspoň kabinku, i když bez kliky, kluci jen takovýto koryto. Umyvadlo tam bylo jedno. Jednou jsem na něj musela čekat a týpek, co si tam myl ruce, na mě v zrcadle mrknul: „Fronta na mytí rukou - no to jsem tady ještě nezažil."
Před pár lety Klokočník změnil majitele. Vymalovali zažloutlé stěny. Přestavěli záchody. Vyhodili sepraný ubrusy a rozviklaný židle. Katův šleh vystřídal hamburger z kvalitního hovězího. Místo kácovskýho piva za dvacku si můžete dát ejla za pade. Dovnitř už nechodím, je tam moc světla a divný umělecký obrazy. Blbá sterilita. Ale zahrádka je pořád hezká. A je na ní pořád sranda. Tuhle se tam sešli dozorci z věznice a líčili zábavný historky z práce. Jak kdo koho napadl ze zálohy a umlátil sekerou a tak. Ani si tam nemá cenu nosit knížku na čtení.
Hospoda Na Květnici dopadla dost podobně. Studentská pankáčská knajpa se zahrádkou přímo naproti baráku, kde bydlí rodiče. Když jsem tam šla, byla jsem vždy pod dozorem. Časy na pivo se totiž záhadně shodovaly s dobou, kdy maminka s nataženým krkem intenzivně zalévala na balkóně pelargónie. Pro pivo se chodilo k okýnku. Teď ti jeden pingl pivo objedná, druhý přinese a třetímu to zaplatíš. Ale v létě je tam pod kaštany krásně. I když je to už taková továrna na chlast.
O dost hůř dopadlo Stálý zdraví. Místo, kterého jsem se jako dítě bála snad ještě víc než Klokočníka. Tady nebylo hezkýho už vůbec nic. Oprýskaný barák ve špinavý ulici, v oknech zahulený záclonky a za ní vyhaslý pohledy chlapů se strništěm. Jako malá jsem tudy odmítala chodit. Nepřekvapí proto, že stejně jako jsem skončila na děsuplné zahrádce Klokočníka, byly časy, kdy jsem nadšeně sedávala i za kouřem nasáklou záclonkou u Stálýho. Braník za dvacetdva, možná ještě za míň. Kouřová mlha se pohnula, jen když někdo prošel. Zelený ubrusy. Tlačenka a hermouš. V zimě kamna na dřevo. Umaštěný „tovíšžejoooo" servírky. Stále jedoucí televize. V pátek country večery. Dalo se tam dost dobře ztratit. Museli jste si jen dát pozor, abyste v tý divný společnosti nezmizeli úplně, nestali se součástí klanu místních. Lidí, kteří svou stabilitu našli jen tady. Každý z nich měl svůj příběh, ten se ale zasekl nad pivem u Stálýho a točil se jako smyčka pořád dokola. Den za dnem. Noc za nocí.
Stálý zdraví zavřeli úplně. Už nevynášelo. Teď tam jsou tuším kancly. Kam zmizeli všichni ty štamgasti nevím. Asi si našli novou díru někde dál. Nebo se vyhnaní ven na čerstvým vzduchu a na slunci uškvařili jako upíři.
Na kraji Jamrtálu pak je Špeluňka. O té jen tolik, že jsem se do ní odvážila jen jednou. Nutno ale podotknout, že než jsem tam vešla, měla jsem už v sobě čtyři piva na lačno a machrovala jsem před svým tehdejším přítelem, že jsem drsná holka. On to měl podle mě dost podobně, protože když jsme vešli a bezzubý červenolící osazenstvo zmlklo a otočilo se na nás, tak jsme se chytli za ruce a rychle jsme pro jistotu zapadli do nejtemnějšího kouta. Maruška, která pila červené víno, si nás ale i tak našla. Říkala nám, ať jsme rádi, že jsme mladí, že to dlouho nevydrží. Byla tam se svým přítelem. Ten pil pivo a pokyvoval. Pak už jsem tam nikdy nebyla. Marušku ale občas zahlídnu, když jdu kolem. Sedí tam s červeným vínem a přítelem a dívá se skrz špinavou výlohu ven. A já si řeknu, že jsem ráda, že jsem mladá a přidám do kroku.
Tuhle jsem si vzpomněla na kamaráda, co jsme spolu dělali za barem a tyhle knajpy jamrtálský tenkrát obráželi. Bylo to někdy po šichtě. Seděli jsme v non stopu u zastávky na Horkách (takhle lidi v Praze trápí jen nuselský Horky, přesto je má každý rád, přípotoční nížiny, lepší než se stěhovat na sídliště Lužiny! Oi oi). Zrovna jsme vyřešili smysl života. Nebo podobně triviální otázku. Šťastní jsme si na to ťukli a Pedro řekl: „Jo, v cukrárně si prostě takhle dobře nepopovídáš."
Už skoro nepiju a stejně se cejtím v těhle knajpách jako doma. Je v nich nějaký úlevný pocit, že rozhodování co dál, skončilo. Co si dáš? Pivo. Ještě jedno? Že se ptáš. Jak ses měl? Jsem tě dlouho neviděl! Hele stojí to, Lojzo za vyliž. A už dobrý? Joooo, dobrý.
A co si budeme povídat, občas prostě tohle „za vyliž dobrý" je potřeba daleko víc než fair trade káva z Brazílie.
