Kavčí zpěv
Sedíš ve vlaku. Za oknem je výjimečně slunce. Žádná šedivá obloha, žádná tma už v jednu odpoledne. Ale modro a zlatavý slunce. Přijde ti to jako neuvěřitelná věc v tom nejtemnějším ročním měsíci, kdy už síly nasbíraný v létě polevují a tmu jde přežít jen zapálením svíčky.
Sedíš ve vlaku a za oknem je výjimečně slunce. Pes ti leží u nohou. Uši má v pozoru a občas tě po očku sleduje, jestli se už nechystáš vystoupit. Nechá se hladit od skupiny turistů - důchodců, nastavuje jim hlavu a občas si zívne. Zvedá se v tobě pocit štěstí, jakoliv velkolepě to zní. Podíváš se z okna a víš, že dneska nepůjdeš okruh brdskými lesy, jak sis původně plánovala. Že chceš někam, kde stromy nebudou křižovat oblohu, někam, kde ti paprsky budou dopadat přímo na obličej. Vyskočíš tedy nakonec z vlaku dřív a vydáš se po cestě, kterou jsi už šla sice víckrát, ale to ti dnes nevadí. Dnes chceš jít a nevnímat turistický značky, dnes se chceš soustředit jen na to zázračný světlo a vzduch, který voní jarem, i když je teprve pár dní před slunovratem.
Vystoupáš kopcem, propleteš se přes pár lesních cest a polních stezek a pár vesnic, aby ses dostala na louku kousek za Mořinkou, vesnici s dokonalými staveními, kde ale nikdy nevidíš žádné lidi a kde ani malebná hospoda není nikdy otevřená. Když o tom tak přemýšlíš, je to trochu jako Stepfordské paničky, nebo Potěmkinova vesnice. Kulisa dokonalosti. Přejdeš silnici a vydáš se schválně mimo značenou cestu, která vede tunelem mezi šípkami a trnkami a schovává tak výhled na hornatý údolí pod sebou. Už to víš a tak jdeš podél remízku a slunce svítí a obloha je modrá a v dálce jsou kopce, který nevíš, jak se jmenujou. Pes běhá a skáče a honí myši. Při každém jejím skoku vydupávajícím pomyslnou oběť se musíš pousmát, je tak soustředěná a mrštná, z okamžiku vyskočí metr do výšky a jako liška dopadne na zem. Je v tranzu, ale hlídá si tě, obzláště když sundáš batoh ze zad a hledáš v něm oběd. Pokud se snickerska, pršut a jedno jabko dají počítat jako oběd. Nevěřila sis ráno, že půjdeš tak dlouho a tak sis toho moc nesbalila, ale teď ti to vlastně přijde jak hostina. Sedneš si na zem, je suchá, žádný sníh, žádné bahno, žádný déšť. Pofukuje vítr a vlasy ti povlávají a ty se díváš do dálky a jsi ztracena v okamžiku toho obyčejného dne, kdy sedíš sama na louce daleko od všech a všeho.
Poslední dny jsi ztratila rovnováhu, nové rány na starých jizvách, bolest na prsou, třes, pár slz. Držela si se svý kotvy, ale chvílemi ti ruce po provaze klouzaly a ty ses strašně bála, že ji pustíš. Že se zase ztratíš v mase vody, která tě zaplaví a odtáhne od břehu. Ale teď sedíš na louce a je ti dobře. Vydržela si. Kotva pevně drží a lano už neklouže.
Tak tu jsi. Ty a tvůj pes. Na louce někde nad Berounkou. V dálce kopce. Slunce svítí a vítr fouká. Není nic jinýho. Jen tohle obyčejný odpoledne. Jizvy se zacelily. Už z nich krev neteče. Tělo přestává být napnutý. Dýchá. Volně. V puse máš chuť jablka. Cítíš klid. Ale je to klid po bouři, jsi unavená, sbíráš síly na další rozmary počasí, ale teď víš, že obloha je modrá a slunce svítí. Mračna jsou daleko.
A pak vysoko nad hlavou zakřičej ptáci. Asi kavky. Říkejme jim kavky. Je jich pár, poletují a občas něco ve svém jazyce zavolají na tu druhou. Vytvářejí nad tebou magické obrazce, kterým nerozumíš, který jsou ale krásný. Koukneš na psa. Stojí a stejně jako ty má hlavu zdviženou a kouká na ten tanec. Podíváš se tedy znovu nahoru, na moment ti přijde, že se svět zastavil a ty si říkáš, že už nikdy nic nemůže být tak krásný. Jako tenhle kavčí zpěv a tanec na louce nad Berounkou.
Vlak zpět je narvaný k prasknutí, ale sedneš si. Vedle sedí skupinka pubertálních dívek s matkou, které jedou nakupovat do Prahy, hlavně musí ale stihnout ten mekáč. Vedle sedí tři tlustý děti, které rodiče nechali sedět v prvním patře samotné, v toužebné snaze se jich zbavit, které kopou do sedaček a lomcují s odpadkovým košem. A které pak mluví o tom, jak se kamarád tatínka jednoho z nich zabil. Spáchal sebevraždu. Jedno z dětí si nasadí respirátor i přes oči a řekne já jsem smrt a všichni se tomu smějí. Vedle sedí dvě sestry, krásný holky, kterým z očí kouká prázdno. Vedle sedí opilý pán, který si odložil na sedačku krabici s dortem. Nebo chlebíčky. To se nepozná.
Děti kopou do koše. Pán chrápe. Sestry bezduše koukají. Pubertální dívky na sebe stříkají růžovou rexonu. Vlak jede a cuká sebou. Skloníš se k psovi a hladíš jí. Padají jí oči.
Přejíždíte přes železniční most na Výtoni. Jak se vlak zahryzává hlouběji do města, padá na tebe únava a magie jednoho okamžiku kdesi na kopcích z tebe pomalu vyprchává. Koukáš z okna ven na lidi, co se procházejí po náplavce a padne na tebe úzkost z toho kamennýho světa, kde žije strašně moc bytostí, kterým nerozumíš, nechápeš je, děsí tě jejich bezstarostnost, jejich pojídání mekáčů a stříkání rexon a prázdno v očích. Poslední paprsky slunce ti zbarvují vlasy do zlatova. Snažíš si vzpomenout na důvody, proč se vždycky vracíš, pár ti jich napadá, jasně, že ti jich napadá hodně, v tuhle chvíli jsou ale překřičeny kavčím zpěvem. Zavíráš oči.
Den, kdy má smysl jen zpěv a tanec kavčích ptáků.
